„ Vyznání... ... Ať život Tvůj jak z pohádky je, to Ti Tvůj táta věnuje... Vzpomínka na tajemný hrad na kopci zalesněném, stále ji nosím v hlavě, to, co se skrývá v památníčku v obrázku nakresleném, se dá přečíst hravě. Teď jsem uzmula Tvá slova, a píšu je sem, ta samá znova, jen trošku jinak. Taky Tě, TATI, ráda mám, a věř, že život jak z pohádky prožívám. Jednou jsi dole, a jednou zas výš, jak pohádky však končí, sám dobře víš. Smutek štěstí rázem střídá, i když někdy je to vskutku bída, vždy se vzpřímenou hlavou vstávám, jen málokdy se v boji vzdávám. Snad jsem taková, jakou sis mne mít přál, snad jsem taková, jakou sis mne vychoval. “