„ Život časem člověka mění... Táto, táto, táto můj, víra se lehce ztrácí. A NĚKDY se už nevrátí. Prosím, už to nepodceňuj, nemyslím to v legraci. Víra jak papír je křehká, zmuchlat jej jde zlehka, ale vrátit jej zpátky, narovnat? Jde to? Zkus to s novým archem porovnat. Zůstaly šrámy, sem tam i trhlina. Vezmi knihu a papír do něj vlož, tou knihou třeba stůl podlož. Papír zas bude jak nový arch, jen delší dobu to trvá, knihu pokryje třeba i prach, tak i víra v člověka se chová. Táto, táto, táto můj, já budu za Tebe bojovat stůj co stůj. Zkusíme zas spolu vytáhnout knihu zpod stolu, dřív než pokryje ji prach a v našem vztahu by zůstalo jen slovo... slovo KRACH. Chci získat víru zpátky v Tebe, aby byla čistá jak letní nebe. Vždyť jsi můj táta, táta jediný, s mým princem máte stejně jmeniny. Jediní dva muži, co v srdci mám, takové už nikdy nikde nepoznám. Táto, táto, táto můj, ten boj pro nás dva vybojuj. A hlavně... hlavně se mi opatruj! “